Rozjímání nad 1Kor 11,31-32

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

Postupně jsme na sebe při modlitebních zastaveních nechali působit Boží slovo z listu Římanům ze 7. kapitoly, kde se mluví o zákoně Božím a také o jiném zákoně, o zákoně hříchu. Zákon Boží je svatý, my to uznáváme, a přesto ho přestupujeme. Jaké je východisko? Jen jediné, a to pokání. V čem spočívá pokání? V tom, že si přiznám hřích. V I. listu Korinťanům je napsáno: „Když sami sebe soudíme, nebudeme souzeni.“ S tímto soudem, s touto správnou sebekritikou, nemůžeme však zůstat na poloviční cestě. I Jidáš sám sebe soudil, ale skončil jako sebevrah v zoufalství. Pravdivé souzení sama sebe musí být spojeno s vírou, že za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Tedy dám své hříchy Jemu, pod moc Jeho krve. Pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“

Příkladem pravdivého pokání je lotr na kříži. On si přiznal svůj hřích. Řekl: „My trpíme spravedlivě.“ Pak se však obrátil na Ježíše, vyznal, že Ježíš je Spasitelem, a požádal Ho, aby ho přijal do svého království.

Pokud na nás přichází určité utrpení, máme je s vděčností přijmout, i když trpíme nespravedlivě, a uvědomit si, že je to náš očistec za jiné hříchy, za které jsme ještě nepřinesli zadostiučinění. Bůh nám hříchy odpustil, když jsme jich litovali, ale nestačí se po zpovědi pomodlit krátkou modlitbu. Hřích je odpuštěn, ale zasáhl naši duši a narušil náš vztah k Bohu. Jak říká Pán Ježíš: „Kdo hřeší, je otrokem hříchu.“(J 8,34) Abychom byli od hříchů i osvobozováni a náš vztah k Bohu byl obnoven, potřebujeme je vyvážit přijímáním utrpení, dobrými skutky a následováním Krista. Jinak, pokud bychom zemřeli a hříchy by nám byly odpuštěny, ale nebyly vynahrazeny, čeká nás očistné utrpení v očistci. Když totiž hřešíme, otvíráme se určitému duchu, např. sebelítosti, závisti, pomstychtivosti, nečistotě, mamonářství, chamtivosti, pýše. Spojení s takovým duchem duši oklamává a zraňuje. Aby mohlo nastat uzdravení, potřebujeme nejenom odpuštění viny, ale potřebujeme prodělat procesu uzdravení. To se děje právě tím, že trpělivě přijímáme své kříže a utrpení, a tím také sílí náš vztah k Pánu Ježíši. Když to neděláme a jen chodíme ke zpovědi a nebojujeme proti hříchu, hřích se rozrůstá a dostává nás do vnitřního otroctví, takže si na něj zvykáme a stáváme se vůči němu slepí. Tedy koho Bůh miluje, jak říká Písmo, toho navštěvuje křížem, aby nás uchránil muk v očistci, jak říká sv. Augustin: „Bože, zde na zemi mě řež a bij, ale uchraň mě muk na věčnosti.“ Tedy když nás Bůh soudí, je to k našemu dobru a z lásky k nám, i když to nechápeme. Boží soudy jsou proto největším dobrodiním pro nás samotné. Nakonec, my se 7× za den zastavujeme a vzbuzujeme dokonalou lítost. Slova žalmu vyjadřují, že máme děkovat Bohu sedmkrát za den za Jeho spravedlivé soudy: „Chválím Tě sedmkrát za den za Tvé spravedlivé soudy“ (Ž 119,164).

 

Stáhnout: Rozjímání nad 1Kor 11,31-32

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli. Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.“

Gal 5,17-18 (19. 5 – 2. 6. 2019)