Slovo otce patriarchy Eliáše o Ježíšově umývání nohou apoštolům

„Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: ‚Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?‘ On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.‘ Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Navečer usedl s Dvanácti ke stolu…“ (Mt 26,17-20)

V duchu zajděme do večeřadla, kde jsou shromážděni apoštolé spolu s Ježíšem. Velikonoční svátky jsou spojeny s obřadem obětování beránka a velikonoční večeří, mají připomínat vysvobození izraelského národa z egyptského otroctví. Ježíš přišel, aby vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu a ďábla. On je hoden, abychom Mu sloužili a milovali Ho! Avšak abychom dokázali pro Ježíše žít, milovat Ho a byli ochotní Ho následovat a zemřít pro Něho, musíme, jak říká sám Ježíš, zajít na hlubinu. Nyní chceme sledovat hlubinu Boží lásky, kterou Ježíš odkrývá večer před svou smrtí v úzkém kruhu apoštolů. Jeden z nich nám jako reportáž zachytil tyto vnitřní rozhovory. V Ježíšových slovech je taková hloubka, že o nich můžeme celý život uvažovat, vracet se k nim a Duch svatý nás bude uvádět stále hlouběji a hlouběji do jejich tajemství.

Pročtěme z Písma svatého, co se odehrálo poslední večer před Ježíšovou smrtí ve večeřadle, co hovořil Ježíš a na co se ptali apoštolé. Kéž bychom tak nějak vycítili atmosféru Ježíšovy lásky, toho, o čem mluvil i co dělal. Třináctá kapitola evangelia apoštola Jana začíná slovy: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci…“ Ano, Ježíš to věděl. Věděl, že jej čeká bolestná smrt, že za několik minut přijde hodina temnoty a On bude zrazen, svázán a vydán do rukou nepřátel, za nimiž je duch temna. Ten inicioval Ježíšovo utrpení a smrt skrze konkrétní lidi, kteří byli tehdy u moci. „Ježíš věděl, že přišla Jeho hodina.“ Apoštolé to nevěděli. Kéž bychom i my věděli, kdy přijde naše hodina a budeme muset odejít z tohoto světa…

Dále apoštol Jan říká: „Miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (J 13,1) Patříme i my Ježíši, i když se musíme pohybovat ve světě? Apoštol Jan pokračuje ve svém svědectví: „Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil…“ Toto se stalo u večeře v blízkosti Ježíše. Ježíš prokazuje vrcholnou lásku, a přesto tam působí ďábel. Při poslední večeři nebylo jenom 12 apoštolů a Ježíš, ale byl přítomen a působil tam i ďábel. Je to zvláštní, ale je to realita. Co dělal ďábel? Vložil do srdce jednoho z apoštolů, aby Krista zradil. Ďábel umí vkládat do srdce každého člověka pohnutky k tomu, aby zrazoval Boha, aby zrazoval Krista. Proto musíme konat pokání jako apoštol Petr. On ještě téže noci zapřel Ježíše, ale pak konal upřímné pokání, a to až do konce svého života.

Co následovalo poté, kdy ďábel vložil zradu do Jidášova srdce? „Ježíš vstal od stolu. A vědom si toho, že Mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil vrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se. Pak nalil vodu do umyvadla.“ A co bylo dál? „A začal apoštolům umývat nohy a utírat je plátnem, kterým byl přepásán.“ Ježíš umyl nohy i Jidášovi, zrádnému apoštolovi. Evangelista Jan pak ještě přesně zaznamenává, co následovalo. Líčí reakci Petra, když Pán Ježíš přišel k němu a začal mu umývat nohy. „Ten mu řekl: ‚Pane, Ty mi chceš umýt nohy?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Co já činím, nyní nechápeš, ale pochopíš později.‘ Petr řekl: ‚Nikdy mi nebudeš mýt nohy.‘ Ježíš odpověděl: ‚Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.‘“ Petr to nechápal, ale kapituloval a řekl Ježíšovi: „Dobře, Pane, když už to musí být, tak nejenom nohy, ale i ruce i hlavu. Ježíš mu na to odvětil: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje, než nohy umýt, neboť je celý čistý. A vy jste čistí, ale ne všichni. Věděl, kdo Ho zradí, a proto řekl: ‚Ne všichni jste čistí.‘“

Umývání nohou byla služba otroka. Otroci umývali nohy svým pánům. A toto gesto učinil Ježíš. Apoštolé si ho nepochybně velmi dobře zapamatovali. Zázraky z Ježíšova života si zapamatovali lépe než Jeho slova. Apoštol Jan však dobře a velmi citlivě zaznamenal i slova – velmi hluboká slova – která Ježíš pronesl právě při této poslední večeři. Zachytil nám je ve své duchovní reportáži, která je součástí evangelia. „Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: ‚Chápete, co jsem vám učinil?‘“ Zřejmě nechápali, proto Ježíš pokračoval: „Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.“

To slovo „Jsem“ je jméno Boží. Když ho Ježíš předtím řekl svým nepřátelům: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem (J 8,58), chopili se kamenů a chtěli je po Něm házet, protože Ježíš tím naznačil, že je Božím Synem, pravým Bohem. A oni na to reagovali tak, že Ho chtěli zabít, protože nepřijímali Ježíšovo svědectví. Jeho vystoupení a Jeho službu lidstvu pokládali za rouhaní Bohu, proto Jej také nakonec odsoudili k trestu smrti ukřižováním. Také za tím byl ďábel, který jim to vložil do srdce a zatemnil jak Annáše, Kaifáše a Piláta, tak všechny, kteří pak měli účast na justičním zločinu a na bohovraždě Božího Syna.

Ježíš pak řekl: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ Tedy máme umývat nohy jeden druhému. Kolikrát v životě Ježíš umýval nohy apoštolům? Jen jedenkrát.

Co se týče umývání nohou, tak i otrok umývá nohy svému pánovi a přitom si může myslet svoje. Tato služba, toto gesto, je samo o sobě pokořující, ale když to člověk dělá pravidelně, jako třeba otroci, tak to pak pokládá za něco naprosto normálního. Ve večeřadle však nešlo o umývání nohou jako takové. Ježíš mluvil o vztazích. A pak brzy potom, když zrádce Jidáš odešel z večeřadla, začal Ježíš mluvit o novém přikázání: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Ježíš použil výraz láska – milovat. Slovo „agapé“ je v řečtině vyjádřením lásky k Bohu, tj. lásky, která vyžaduje totalitu, což my ale neradi slyšíme. Taková láska znamená úplně se dát Bohu. „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22,37) To je totalita – dát vše. Ježíš dal za nás vše: stal se člověkem, zemřel na kříži, aby přemohl hřích, aby přemohl ďábla, aby nám otevřel cestu do věčné slávy. On dal všechno. A nám říká: „…abyste se milovali, jako já jsem miloval vás.“ Čili to je agapé – termín pro Boží lásku.

Jiný termín v řečtině je filia – vyjadřuje lásku k rodině, rodičům, příbuzným, k národu.

Potom je ještě láska tělesná, nazývána eros.

My Slované máme pro lásku jen jedno slovo, a pak je z toho úplný zmatek. Člověk, který vydává svědectví o Ježíšovi, musí stále mluvit o lásce. Co si ale pod tím termínem představují lidé, kteří se denně dívají na televizi, poslouchají rádio či nejrůznější hudbu, kde se mluví jen a jen o erosu, a to ještě o zvráceném erosu? Agapé – to je čistá láska k Bohu. „Agapas me?“ – zeptal se Ježíš Petra. Čili: „Miluješ mě tou Boží láskou?“ A Petr Mu odpověděl: „Filo se.“ Tedy: „Já Tě miluji tou lidskou, bratrskou láskou.“ A to my v slovanské terminologii, kde máme jen jeden termín „láska“, nedovedeme rozlišit. Důležité však je, abychom nejenom rozlišili, ale realizovali Boží lásku. Ježíš řekl: „…abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás.“ Apoštolé věděli, jak Ježíš miloval. Vždy jim dával dobrý příklad a za několik hodin po těchto slovech udělal největší gesto své lásky, že zemřel za ně i za nás na kříži. To je vrchol Boží lásky. Nejenom to, že za nás zemřel, ale i trpěl a dal nám příklad k následování.

Co znamená: navzájem se milovat – ono „agapas“? To není jenom otázka citů, ale především vůle. Znamená to, že poté, co jsme poznali, že nás Ježíš miluje, že se za nás obětoval a dal za nás život, se my rozhodujeme, že chceme jít za Ním, být Mu vděční, přijmout Jeho lásku a záchranu a adekvátně na to odpovědět tak, jak to On, náš Pán a Bůh, po nás žádá v listu, který nám dal skrze evangelisty, a tím je Boží slovo.

Tedy: „…abyste se milovali…“ Žijeme skutečně v době antikrista, v době kdy jsou pod nejvznešenějšími termíny jako je „láska“, „jednota“ schovány největší zločiny, které volají do nebe, např. juvenilní justice, tzv. násilí v rodinách, gender ideologie… Je potřebné mít jasnou terminologii, co je co a kdo je kdo – kdo je Bůh a kdo jsem já, jaký vztah mám k Bohu já, jaký On ke mně, jaký mám mít vztah k svým bratřím a k ostatním bližním.

Vztah k bližnímu nám jasně ukazuje Písmo svaté. „…abyste se milovali, jako já jsem miloval vás.“ Tato slova však Ježíš mluví k úzkému kruhu. Na jiném místě říká: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6) Člověk se nemá upřímně otvírat před lidmi, kteří mají ducha světa, jsou podlí, ba dokonce slouží ďáblu a mají vygumovaný mozek i svědomí. Když se s nimi setká, musí být opatrný. Jak? Jako had, protože se setkává s hady a hrozí, že ho „roztrhají“. Nemá být naivní.

Dnešní demoralizace vztahů nemá obdoby. Všechno je prosáknuté duchovní otravou. Došlo k explozi starého člověka – toho ložiska zla v nás – a ta pronikla všechno. Démonské systémy nejprve lidi sexualizovaly a potom do nich vtláčely okultizmus, čili úctu k démonům. Následně jim vygumovávaly mozky nejrůznějšími psychologickými a filozofickými metodami, takže teď už nejsou schopni rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež. A my v této době žijeme, proto musíme být obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice (srov. Mt 10,16).

Ve večeřadle Ježíš prožívá poslední minuty se svými apoštoly. Odkrývá jim své srdce a sděluje nejhlubší tajemství naší spásy. Avšak nejen to; On učinil i gesto, když umyl apoštolům nohy. Láska – agapé – je spojená s pravdou a pravda s pokorou. Nad ložiskem zla v nás i nad duchem lži a smrti nezvítězíme svým rozumem, ale jedině a jedině pokorou.

Ježíš jasně řekl: „Dal jsem vám příklad.“ (J 13,15) To však neznamená, abychom hned šli kupovat nějaká vědra a začali svým bližním umývat nohy. To by byl pro ně pořádný šok a pokládali by nás za blázny. To gesto samo o sobě není zlé, je-li činěno v pravém Duchu. Ale i to po určité době zevšední, pokud se dělá příliš často, protože starý člověk, to zlo v nás, je velký komediant. Dovede se adaptovat, ba dokonce zneužít i ty nejsvětější citáty i duchovní zkušenosti ke svému obohacení.

V čem tedy spočívá smysl umývání nohou, jak o tom mluví Ježíš? Umývat nohy v podstatě znamená pokořit se, umět se pokořit před svým bližním. My se však nechceme pokořit ani před Bohem. Takový je náš starý člověk. A tu nás Ježíš vyzývá, že se máme pokořit i před člověkem – ale kvůli Bohu, kvůli tomu, abychom přemohli toho ducha pýchy, který našemu bližnímu zastírá oči. Stačí gesto. To gesto nemusí být umývání nohou. Může to být i to, že se třeba půjdeme za něco omluvit, např. „Promiň, že jsem ti pověděl ostré slovo. Ovládly mě emoce.“ Přiznejme si vinu, to, že jsme byli oklamáni svými emocemi, svou zdánlivou pravdou. My však většinou řekneme nějaké slovo, druhého zraníme a jedeme dál. Tak to ne! Stop! Máme svému bližnímu umýt nohy – omluvit se.

Na jiném místě Ježíš řekl: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23) „Pane, co to je za nespravedlnost? Bratr má něco proti mně a já ani nevím co, jenom vidím, že chodí zamračený, uražený, ani nepozdraví. Co jsem mu udělal? Já nevím. A teď kvůli tomu, že proti mně něco má, nemohu přistoupit k svatému přijímání?! On uvěřil nějaké lži či pomluvě a já bych se mu měl teď jít omlouvat?! Vždyť to on by se měl naopak omluvit mně!“ Ale přesto Boží slovo říká: „Ty se běž smířit!“ Čili nevinná strana, anebo zdánlivě nevinná, má udělat první krok. To je gesto, krok víry. Jak vykonat to, k čemu nás vyzývá Ježíš? Jak umýt bližnímu nohy? Musíme se zavřít do své komůrky – tedy zamyslet se, modlit se k Bohu a prosit o světlo do té situace. Pán nám dá určité světlo, i když ne ještě přesně. Když však pak ten krok uděláme, pokoříme se a půjdeme se smířit s bližním, čili „umyjeme mu nohy“, najednou se i jemu otevřou oči. To je zákon, který platí. Můžeme ho vyzkoušet, funguje na 100 %. A pak ještě i my dostaneme světlo a uvědomíme si: „Vždyť já jsem byl také vinen a nevěděl jsem to! Mohl jsem předejít tomu, aby bratr nebyl zraněn, aby to a to nepřišlo. Jistě, neudělal jsem to ze zlé vůle, ale protože nejsem dokonalý a svatý, dělám chyby.“ Bůh nás bere takové, jací jsme. Proto nám říká, co máme dělat. Když ten krok víry uděláme, najednou přijde Boží světlo a vztahy se vyjasňují. Z nepřátel se stávají přátelé.

Tedy umývat nohy máme i duchovně, což je otázka vzájemného odpuštění. Vyžaduje sebekritiku, pravdu a pokoru. To je základ, kde dáváme prostor Bohu i bližnímu. A to je láska, k níž nás vybídl Ježíš krátce před svou smrtí.

 

Stáhnout: Slovo otce patriarchy Eliáše o Ježíšově umývání nohou apoštolům

 

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli. Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.“

Gal 5,17-18 (19. 5 – 2. 6. 2019)