Slovo otce Patriarchy Eliáše ke svátku Proměnění Páně

Ježíš vzal s sebou Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.  A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.  A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. … a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: “Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.” (Mt 17,1-5)

Tři učedníci, Petr, Jakub a Jan, byli svědky Ježíšova proměnění na hoře Tábor v Galileji. Zazářilo jim Ježíšovo Božství. Pro ně to byla veliká zkušenost. Ježíš na konci 16 kapitoly říká: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.” (Mt 16,28) Na hoře Tábor pak uviděli záblesk Ježíšovi slávy.

Člověk si může myslet: Kdybych já měl nějaké vidění, moje víra by se tím prohloubila. Ale vidíme, jaký vliv mělo to vidění na apoštoly. Za několik dní na Olivetské hoře v Getsemane se tito tři učedníci měli modlit s Ježíšem, měli zůstat s Ním v Jeho opuštěnosti, kdy volal: Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39) Ježíš jim řekl: „Modlete se a bděte!“, ale oni spali. Když potom přišla zkouška Ježíšova utrpení, které předpověděl, tak Petr ani Jakub pod křížem nestáli. Petr dokonce třikrát zradil Krista. To je lidská přirozenost. Na Golgotu přišel jenom Jan. Jan tam však nepřišel kvůli tomu vidění, ale stál pod křížem, na kterém umíral Ježíš, proto, že Ho miloval.

Vidíme, že vidění nezasáhne hlubinu duše. Pokud ale člověk opravdu přijme Ježíše a přijme Ducha svatého, zdánlivě jakoby se nic nedělo, ale jakmile dojde do tvrdého boje, najednou se projeví Boží moc a Duch Boží začne v síle svědčit o Ježíšovi.

My nežijeme z vidění, ale z víry. Naše spasení, naše víra má být postavena na Božím slově. Máme věřit Bohu a realizovat Jeho slovo. Zda všemu rozumíme, anebo něco cítíme, to není podstatné. Podstatný je život z víry. Spravedlivý žije z víry.

Pokud člověk žije z víry a modlí se, Bůh mu pak dává světlo. Duch svatý v jedné sekundě osvítí člověka a on jakoby prohlédne, probere se a najednou se mu otevře např. nějaký verš z Písma svatého, který promluví do konkrétních situací jeho života.

Když se modlíme, otevírají se nám oči, vidíme věci v jiném světle. Pokud je to opravdu modlitba víry, potom vidíme Krista, nejen jako Toho, který byl ukřižován a také vstal, ale i proměněného, který je Pánem a má poslední slovo nad celými dějinami a celou církví.

Po proměnění Ježíš říká apoštolům o svém utrpení a zmrtvýchvstání. Pověděl jim tolikrát, že vstane z mrtvých, ale oni tomu prakticky nevěřili, dokonce ani tehdy, když se to stalo. Jak je ta naše porušená přirozenost silná! My si pořád myslíme, že apoštolé byli nějací nadlidé, supermani, ale oni byli přesně stejní jako my. Bůh a Jeho láska se musí piplat s každým z nás, doslova nést naši hloupost, umíněnost, naše manýry, zlozvyky, strachy, kterých se držíme a nechceme je pustit… Tak, jak tomu bylo s těmi apoštoly.

Ale Ježíš nás chce z toho vysvobodit. Jde o proces přerodu v Krista, jak říká apoštol Pavel: „Moje děti, ve velikých bolestech vás zplozuji, dokud nebudete přetvořeni v Krista.“ Tato slova daleko více platí o Matce Ježíšově, Přesvaté Bohorodičce, kterou nám Ježíš dal pod křížem za matku. Matka má nejen rodit děti, ale také je vychovávat. Představte si Pannu Marii, jak se podívá na každého z vás a řekne vám: „Moje děti, ve velikých bolestech vás zplozuji, dokud nebudete přetvořeni v Krista.“ Jak máme být přetvořeni v Krista? Skrze Přesvatou Bohorodičku a Ducha svatého. Panna Maria + Duch svatý = živý Ježíš. Pokud v nás má být živý Ježíš, ne nějaký Ježíš filosofů, teologů, psychologů, sociologů…, ale živý Ježíš, potřebujeme opravdu přijmout Ježíšovo slovo na kříži, přijmout Marii, a znovu přijmout v plnosti Ducha svatého, chodit v Něm, tedy nechat se Jím vést. „To jsou Boží synové, kteří se nechají vést Duchem Božím.“ To je to potřebné.

Aby učedníci byli svědky proměnění, museli vystoupit na horu. I my máme vycházet na vysokou horu, čili jít do samoty. Tam máme být proměňováni, tam se máme setkat s živým Ježíšem. Vyjít ze zmatku světa, ze starostí a problémů, kterými jsme svázáni ve svém okolí, práci, opustit to a odejít pryč. Tou horou Tábor je i svatá liturgie, která je místem proměnění, kdy přijde živý Ježíš jako host do vašich srdcí a dotkne se vás. Je třeba si uvědomit: „Kdo jí mé tělo a pije moji krev, zůstává ve mě a já v něm.“ „Pane, necítím, nerozumím, ale věřím. Tak to je! Ty jsi ve mně a já v tobě. Amen!“

Máme prosit s vírou, aby nastalo proměnění Ukrajiny, církve, ale na prvním místě svatý egoismus: nejprve moje duše. V dnešní svátek, v dnešní liturgii můžeme prosit: „Pane, dej mi své slovo, dej mi sílu. Dej, abych já byl proměněn Boží mocí, abych mohl žít novým životem, abys mohl ve mně žít.“ To je vlastně pravý smysl toho svátku. Každý z nás se má nechat proměnit Boží mocí, Boží láskou i Boží pravdou.

… a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: ‚Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.‘“ (Mt 17,5)

To je velmi důležité slovo: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ To je hlavní věc. Máme poslouchat Krista, ne nějaké filosofy, ideology, psychology, sociology, nebo speciální demagogy. Máme Jeho slovo, jen je třeba, abychom ho znali a realizovali. Když ho realizujeme, potom přichází Boží moc, která bude skrze nás působit, samotný Kristus bude skrze nás působit. Jde o to každý den žít: Ježíš je můj Pán, Ježíš je můj Spasitel. Znovu Mu dávat k dispozici všechny své mohutnosti, svůj rozum, svou vůli, své zdraví i svůj život. To je ta láska ke Kristu – zříkat se v malých věcech své vůle a dávat Ježíšovi všechny svoje problémy. Nežít jenom sám se sebou. Máme žít s Kristem, to je celá podstata: Ježíš a já. Kéž nám Duch svatý znovu odkrývá oči, abychom poznávali Krista v Písmu svatém, abychom Ho poznávali i ve svých bližních, abychom Ho poznávali v sobě, abychom Ho poznávali v té bezmocnosti ukřižování na kříži, abychom Ho potom mohli vidět ve slávě, nejenom v nějakém vidění, které skončí, ale v té slávě, která nikdy neskončí.

Stáhnout: Slovo otce Patriarchy Eliáše ke svátku Proměnění Páně (6.8.2015)

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? Bohu buď dík (že to učinil) skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.“

Ř 7,24-25 (8. 9. – 22. 9. 2019)