Rozjímání nad Ř 7,18-20

“Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.”

Boží slovo ukazuje, že ve mně přebývá zlo, které přemáhá dobro, které chci, a manipuluje mě k tomu, že nakonec konám zlo, které nechci. Zlo je ovocem dědičného hříchu, duchovní otravy, která přinesla disharmonii a smrt. Působí v nás, a pokud se zlu oddáme, připraví nám to nejhorší, a to smrt věčnou. Je to určitá nespravedlnost, forma znásilňování, manipulace a otroctví, i když si to nechceme přiznat. Vidíme, že ovocem tohoto zla jsou všechny zločiny, vraždy, zvrácenosti, války i genocidy národů. Zlo a hřích v nás je skutečně mystériem, které rozumem plně nechápeme, jen Boží světlo nám může odkrýt toto tajemství nepravosti. Naším úkolem ale není, abychom se vrtali v hříchu, je třeba, abychom se ho varovali! Nejdůležitější je, abychom věděli, co s ním máme dělat, v tom je pravá moudrost. Své hříchy máme dávat do Božího světla pod kříž, a kořen zla neboli starý člověk byl s Kristem ukřižován, a tato pravda má být vírou znovu a znovu aktualizována. Verš 24. říká: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ Vysvobození je v Kristu Ježíši! Zbývá už jen Bohu děkovat.

Rozjímání nad Ř 3,14-19

Jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev,zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

V 3. kapitole listu Římanům apoštol hovoří o tom, že všichni jsou před Bohem obviněni. Apoštol se ptá: „Co má tedy žid navíc? A jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.“ V 9. verši se ptá: „Co tedy? Máme my židé nějakou přednost? Vůbec ne! Vždyť jsme už dříve ukázali, že všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech‘.“ A následují verše 14.−19., které si budeme připomínat dva týdny: „‚Jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.“

Rozjímání nad 1J 3,24

«Kdo zachovává Jeho přikázání,
zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.»

V tomto slově života je rovněž zdůrazněno zachovávání Božích přikázání. Platí, že kdo je zachovává, přebývá v Bohu a Bůh v něm. Tuto pravdu Ježíš zdůraznil slovy: „Kdo mě miluje, bude zachovávat moje slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ V ten večer před svou smrtí Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,20-21)

Rozjímání nad 1J 3,22

Oč bychom ho žádali, dostáváme od něho,
protože zachováváme jeho přikázání a činíme, co se mu líbí.

Je řečeno, že oč poprosíme, dostaneme. A důvod: protože zachováváme Jeho přikázání a děláme, co se Mu líbí.

Před tím, od 18. verše, apoštol Jan ukazuje na důležitost upřímnosti srdce před Bohem a píše: Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! Moji milí, jestliže nás srdce neobviňuje, máme svobodný přístup k Bohu.“

V tomto slově života je zdůrazněno, že dostaneme to, oč prosíme. Podmínkou vyslyšení našich proseb je zachovávat Jeho přikázání a konat před Ním, co se Mu líbí.

Rozjímání nad Gal 5,13-14

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!

Apoštol Pavel mluví o svobodě. Jenže i liberální teologové a různí duchovní chytráci nebo náboženští podvodníci zneužívají svobodu k páchání nepravosti. Apoštol varuje, aby se naše svoboda nestala příležitostí k prosazování sebe, svého egoismu, ale v lásce máme sloužit jedni druhým.

Dále apoštol říká, že celý zákon je v jednom slově: „Miluj bližního jako sebe samého.“ Uvědomujme si to často a realizujme to. Milovat bližního znamená obětovat se za něho, toužit po tom, aby byl spasen, snažit se mu zprostředkovat pravdu Boží o spáse a vést ho k obrácení a k přijetí Ducha svatého, aby mohl žít, chodit v Duchu svatém tak, jak o to usiluji já – to je pravá láska. Tak miluji bližního jako sebe samého. Já chci být spasen, já chci mít věčný život, já chci být šťasten zde na zemi i po smrti a toto přeji i mému bližnímu.

Rozjímání nad Jak 2,21-22

«Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka?
Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti?»

Minulé slovo života, které jsme si dva týdny opakovali a nechali na sebe působit, nám bylo celkem jasné: Žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu a ty věci jsou ve vzájemném rozporu, a proto děláme to, co nechceme. To ve svém každodenním životě vidíme, a proto toto Boží slovo chápeme. Ta poslední věta ale: „Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem,“ ta už je trochu nejasná. Každý si ji může vysvětlovat jinak. Nechat se vést Duchem znamená chodit v poslušnosti víry tak jako Přesvatá Bohorodička a tak jako je nám dán za vzor praotec Abrahám. Kdo se nechá vést Duchem Božím, nepůjde proti Božímu zákonu, ale naopak bude ho zachovávat.

V listě Galaťanům apoštol však vysvětluje ještě jednu problematiku spojenou se zákonem, která je nám trochu cizí. Je to otázka obřízky a zachovávání Mojžíšských předpisů o různém očišťování se zdůrazněním obřadnictví, které nakonec de facto udusilo Ducha. Proto byl apoštol Pavel k této oblasti zákona úplně svobodný.

Kristovo nanebevstoupení a naše spoluúčast v něm

Čteme Sk 1,6-12, J 14,1-4

Ježíš nám rezervoval místo v nebi. Je to naše místo. Tam je náš domov, naše vlast. Nejlepší by bylo, abychom na to místo šli hned v hodině smrti. Abychom se netrápili někde v očistci pro naši lhostejnost, vlažnost a slabou víru. Má v nás hořet oheň horlivosti, abychom v hodině smrti byli uchráněni od jiného ohně. Každý den v 15:00 vzbuďme dokonalou lítost opakováním jména Ježíšova: „Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Máme milovat Ježíše a uvědomovat si, co pro nás udělal. Žít tak, abychom mohli říct jako sv. Pavel: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. (2Tim 4,7-8) Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe, kde nám rezervuje místo. Je třeba si uvědomit, že nebe je naším domovem, naší otčinou. Můžeme prožívat tuto realitu: vidět Krista na Olivové hoře, jak se ukazuje apoštolům. Je tam i Přesvatá Bohorodička.

Rozjímání nad Gal 5,17-18

«Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu; ty věci jsou ve vzájemném rozporu,
abyste nečinili, co byste chtěli. Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.»

V 7. kapitole listu Římanům, kterou jsme procházeli v uplynulých týdnech, je několikrát zdůrazněno, že chceme konat dobro, ale automaticky konáme zlo. Je zde řečeno, že to už nedělám já, ale hřích, který je ve mně. V listě Galaťanům je tato pravda hlouběji rozvinuta. Je zde jasně ukázáno, že hřích působí zvlášť skrze žádostivost těla, kterou pak člověka zotročuje. Je to nečistota, alkoholismus, narkomanie, obžerství…

Žádostivost v člověku vzbuzuje, až vybičovává, systém světa skrze sdělovací prostředky, dekadentní hudbu, nečisté obrazy, reklamy a propagaci konzumního životního stylu. Postavit se mu na odpor je mimořádným hrdinstvím a potřebujeme k tomu mimořádnou sílu. Proto se modlíme, proto přijímáme svátosti, proto se pokořujeme, proto konáme denně pokání a přiznáváme si své hříchy.

Rozjímání nad 1Kor 11,31-32

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

Postupně jsme na sebe při modlitebních zastaveních nechali působit Boží slovo z listu Římanům ze 7. kapitoly, kde se mluví o zákoně Božím a také o jiném zákoně, o zákoně hříchu. Zákon Boží je svatý, my to uznáváme, a přesto ho přestupujeme. Jaké je východisko? Jen jediné, a to pokání. V čem spočívá pokání? V tom, že si přiznám hřích. V I. listu Korinťanům je napsáno: „Když sami sebe soudíme, nebudeme souzeni.“ S tímto soudem, s touto správnou sebekritikou, nemůžeme však zůstat na poloviční cestě. I Jidáš sám sebe soudil, ale skončil jako sebevrah v zoufalství. Pravdivé souzení sama sebe musí být spojeno s vírou, že za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Tedy dám své hříchy Jemu, pod moc Jeho krve. Pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“

Rozjímání nad Ř 7,16-17

«Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.
Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.»

Apoštol Pavel ukazuje, že právě tím, že nechci zlo, které dělám, souhlasím se zákonem, že je dobrý. Dále ukazuje na kořen zla ve mně, který ovlivňuje moje city, rozum i vůli, i na to, že tento kořen zla je dědičný hřích ve mně. Dále apoštol tuto pravdu o hříchu v nás rozvíjí: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“

Rozjímání nad Ř 7,14-15

«Víme, že zákon je svatý- já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.
Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.»

Apoštol Pavel zde ukazuje na rozpor, čili na jakousi duchovní schizofrenii, kterou působí dědičný hřích v nás. Boží zákon je svatý, ale každý z nás je pod vlivem tělesnosti a duševnosti, a jak na tělo, tak i na duši působí zákon hříchu. Náš duch však žízní po Bohu a je porušenou přirozeností svázán a držen jako ve vězení. O tom, že v nás působí zákon hříchu, se může každý přesvědčit. Důkazem je, že chceme konat dobro, milujeme dobro, ale přesto konáme zlo, které nenávidíme a nechceme. Je zde zákon hříchu. Zákon je princip, který se opakuje, není to jen něco jednorázového. Zákon hříchu trvá, dokud žijeme tento život v čase, s tím musíme počítat a také nás na to upozorňuje Boží slovo. Proto musíme chodit ve víře. Je totiž nejen zákon hříchu, ale i zákon Ducha, jak o něm budeme v dalších verších uvažovat, a ten působí, sjednocujeme-li se v konkrétních situacích se svým Spasitelem, Ježíšem Kristem.

Doplnění k minulému slovu života Ř 7,5-6

Boží slovo říká, že když jsme žili podle těla, působily v nás hříšné žádosti. K jejich překonání zákon nedával sílu, naopak, tím, že je dával do světla, naše svědomí do detailu poznalo hřích a bylo tím svázáno. Zdůrazňujeme: zákon nám nedal sílu, abychom úměrně světlu překonávali hříšné žádosti. Zákon nás pouze usvědčoval, co hluboko v nás je, totiž ložisko lži a zla, spojené s pýchou a hříšnými žádostmi, a to nese ovoce smrti.

Verš 6. by mohl někdo nesprávně pochopit a vyvodit si špatný závěr, neboť je tam napsáno: …zemřeli jsme tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona.“ To ale neznamená, že svoboda je zprostit se zákona. Pravý smysl je napsán v dalších slovech: „…nyní ale sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ Pravá svoboda je jedině v Kristu!

Rozjímání nad Ř 7,5-6

„Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti.
Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona,
takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“

Pokud člověk odmítá Pána Ježíše jako Spasitele i jako toho, kdo vysvobozuje z moci hříchu, pak v člověku působí vášně, které zákon nepřemáhá, ale naopak, podněcuje. Takže zákon je v boji s vášněmi neúčinný. Pravdivě nazývá zlo zlem a lež lží, ukazuje i na trest, ale sílu nedává. Vášně, které produkuje hřích v nás, nesou ovoce smrti.

Dále písmo říká, že když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme touto smrtí zproštěni zákona. Tu nejde o fyzickou smrt, ale o vnitřní sjednocení s Ježíšovou smrtí na kříži skrze spoluukřižování a skrze realizaci podstaty křtu, kterou je ponoření do Kristovy smrti. Právě v této vnitřní smrti, tedy v této jednotě s Kristem ukřižovaným, který svou smrtí přemohl smrt hříchu, je také naplnění požadavků zákona. Sami je nejsme schopni naplnit. Spojení s Kristovou smrtí nám umožňuje, abychom sloužili, tedy cele se odevzdávali Bohu v novém životě. Duch Boží, který měl účast na Kristově vzkříšení, pak působí i v nás, aby v nás tento nový život rostl.

Rozjímání nad Ř 7,4

„Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“

V předcházejícím 1.-3. verši je přirovnání o ženě a dvou manželích. Ten první představuje Boží zákon, který je spravedlivý a dokonalý. Druhý manžel znázorňuje Krista. Pokud je žena spojena s tím prvním, jsou na ni vkládány jen požadavky, ale ten dokonalý manžel, zákon, ani prstem nehne, aby jí pomohl tyto požadavky plnit. Touží si vzít druhého, ale zbavit se toho prvního nemůže. On umřít nechce, a tak musí zemřít sama. To zemřítí je tajemství křtu, v němž jsme byli křtem ponořeni do Kristovy smrti a zároveň se nám dostalo nového, Kristova života. Toto přirovnání ukazuje na hlubokou realitu, že Ježíš nejenom za nás zemřel na kříži, ale jestliže jsme skrze křest a víru s Ním duchovně vešli do smrti, znamená to, že jsme se zřekli zákona hříchu a tím zároveň i spravedlivého zákona.

Rozjímání nad Ř 7,3

„Pokud je tedy její muž naživu, bude prohlášena za cizoložnici, oddá-li se jinému muži. Jestliže však manžel zemře,
je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí,
když se oddá jinému muži.“

Výklad pro Ř 7,1-2 a zároveň pro Ř 7,3:

Kristus – konec zákona

V 6. kapitole listu Římanům vidíme, jak nás Bůh vysvobodil od hříchu. V 7. kapitole vidíme, jak nás osvobozuje od zákona. V 6. kapitole je nám ukázána cesta vysvobození z hříchu na příběhu pána a jeho otroka a v 7. kapitole vidíme osvobození od zákona na dvou manželech jediné ženy. Příbuznost mezi hříchem a hříšníkem je totéž jako spojení mezi manželem a manželkou.

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“

Ř 7,18-20 (11. 8. – 25. 8. 2019)