Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie

Neposkvrněné početí Panny Marie bylo předpovězeno a zjeveno na počátku svatého Písma, kdy Bůh řekl hadovi-svůdci: Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3,15) Tedy mezi Přesvatou Bohorodičkou a ďáblem je ustanoveno věčné nepřátelství.

Had-svůdce bude stále pod nohou Marie a její noha bude šlapat na jeho hlavu. Bůh stvořil Marii úplně bezhříšnou, neposkvrněnou. Ona od svého početí pod srdcem své matky svaté Anny, při svém narození i v každou chvíli svého života byla bez hříchu. Proto ďábel neměl k Přesvaté Bohorodičce přístup. Neposkvrněnost Marie potvrzují i slova andělského pozdravu: „Zdrávas Maria, milostiplná.“

Epikléze /4. část: Epikléze – chrám a ikonostas/

26.11.2018

Biblickým modelem pro křesťanský chrám je vize daná Bohem (Mojžíšovi). Byla zrealizovaná na Jeruzalémském chrámu. Základní strukturu tvoří velesvatyně, kde je zvláštním způsobem přítomen Bůh, svatyně, kde kněží přinášeli oběti Bohu, a místo pro lid.

Východní chrám s ikonostasem, oltářem i svatostánkem uchovává tuto biblickou strukturu chrámu dodnes. I v západní církvi tomu tak bylo do II. Vatikánského koncilu, než nastala absurdní reforma. Kněz, který zastupuje lidi a přináší za ně na oltáři oběť Bohu, se po reformě otočil zády k centru chrámu, kterým je svatostánek, v němž je neustálá přítomnost Boha. Na mnohých místech byl navíc svatostánek z centra chrámu odstraněn. Rovněž byly odstraněny mřížky, které vymezovaly prostor pro kněze a pro ty, kteří přisluhovali při liturgii.

Epikléze /3. část: Epikléze – prožívání v liturgii/

25.11.2018

Epikléze je vzývání Ducha svatého, aby sestoupil na nás a také na předložené dary. Má tři části:

1) Kněz klečí a v duchu naléhavě prosí Boha: Nizposli (sešli) Ducha Tvojeho svjataho na ny (nás)(Pozn.: Po celou epiklézi sbor zpívá antifonu: „Tebe pojem…“ nebo je ticho).

Bůh zaslibuje skrze proroka Ezechiela (37): „Hle, Já do vás uvedu Ducha a oživnete.“ – v duchu prosíme: Pane, dej Ducha pokání, ať oživneme!

„Dám vám šlachy“Dej nám šlachy – dar modlitby!

„Pokryji vás svalstvem“Naplň nás silou Tvých přikázání!

„Potáhnu vás ochrannou kůží“Dej nám živá společenství!

„Vložím do vás Ducha a oživnete“Vlož do nás v plnosti Ducha, ať oživneme! Je-ho-šu-ááá!

Epikléze /2. část: Duch svatý a epikléze/

22.11.2018

Ježíš před svou smrtí, než na kříži obětoval své Tělo a Krev, ustanovil, aby tato Jeho oběť kříže byla přinášena Bohu na odpuštění hříchů. Symbolické oběti za hříchy, kdy byla obětována krev a život obětních beránků v Jeruzalémském chrámu, ztratily význam. Ježíš je tím pravým Beránkem, který na sebe vzal hříchy světa (J 1,29). Ježíš před dokonáním této své oběti kříže ustanovil novou oběť, která je zároveň novou smlouvou (Mt 26,26) na odpuštění hříchů. Při poslední večeři vzal chléb a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Pak vzal kalich s vínem a řekl: „Toto je krev má nové smlouvy, která se prolévá … na odpuštění hříchů.“

Co asi při tom prožívali apoštolé? Nechápali Jeho slova, protože Jeho oběť ještě nebyla dovršena. Ježíš při poslední večeři mluvil také několikrát o Duchu svatém: „Měl bych vám ještě mnoho co povědět, ale vy byste to nyní nesnesli, až přijde Duch svatý, uvede vás do plné pravdy.“ (J 16,13)

Epikléze /1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií/

21.11.2018

1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií, otázka epikléze

2. část: Duch svatý a epikléze

3. část: Epikléze – prožívání v liturgii

4. část: Liturgický prostor a ikonostas

1. část: Rozdíl mezi východní a západní liturgií, otázka epikléze

Východní liturgie sv. Basila Velkého i sv. Jana Zlatoústého (4. století) obsahuje epiklézi. Epikléze je i v jiných východních ritech. Vychází přímo z apoštolské tradice.

Jaký je rozdíl mezi západní a východní liturgií? Západní liturgie byla radikálně upravena na II. vatikánském koncilu. V rámci úprav byly místo jednoho kánonu stanoveny čtyři. Předkoncilní latinská liturgie neměla v kánonu žádnou zmínku o Duchu svatém. Upravená koncilní liturgie už zmínku o Duchu svatém má, je však zařazena ještě před slova ustanovení (konsekrační slova). Na rozdíl od toho, východní liturgie obsahuje tzv. úpěnlivé vzývání Ducha svatého, neboli epiklézi, a to až po slovech ustanovení.

Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek Krista Krále

Svátek Krista Krále byl poprvé slaven na konci Svatého roku 1925. Zavedl ho papež Pius XI. s úmyslem, aby ve věřících vzbuzoval touhu a předsevzetí k nápravě života, k jeho obnově pod láskyplnou vládou Ježíše Krista.

Co ho k tomu vedlo? Hluboké poznání naší porušené přirozenosti. Viděl, že ani křesťané nejsou schopni vytvořit mezi sebou skutečnou jednotu. To samé vidíme i dnes, jak těžké je vytvořit jednotu alespoň mezi dvěma lidmi. Při první příležitosti se pohádají, a to jsou ještě obrácení a snaží se jít za Kristem. Není snad ani jedna rodina, kterou by Boží nepřítel nerozbíjel hádkami. Člověk je slabý, kolikrát ani nechce a řekne živelně něco, čím toho druhého zraní, a pak oba chodí uražení a ve smutku. Přitom, opakuji, to jsou ještě obrácení lidé. Jaká je síla toho kořene dědičného hříchu – pýchy v nás! Boží nepřítel jen ťukne na naší slabou stránku a my okamžitě rezonujeme… Nebo nám předloží nějaké fiktivní dobro a my za ním běžíme. Když pak vidíme ovoce, musíme přiznat: „Byl jsem oklamán jako Eva v ráji…“ Co s tím? Je vůbec možné to ještě nějak napravit? Je to možné jedině pokáním, a v případě, že se to týkalo mezilidských vztahů, pokořením se i před bližním. Lehko jde rozbít nějakou cennou věc, např. jedním úderem kladiva počítač, ale zpět to už jediným pohybem opravit nelze.

V jakém stavu je dnes církev? V takovém, jak popisuje prorok Ezechiel – je údolím suchých kostí, duchovním hřbitovem. A společnost? Od módy až po ekonomiku je všude propagován okultismus, nečistota a zvrácenosti.

Slovo otce patriarchy Eliáše na svátek svatého Josafata

Svatý Josafat, křestním jménem Jan, se narodil v roce 1580 ve Volodymyru na Ukrajině. Jednou v chrámu sv. Paraskevy, kam přišel ještě jako malé dítě spolu s rodiči, spatřil ikonu ukřižovaného Ježíše. Chlapec se své matky zvědavě zeptal, co ta ikona představuje. Když mu vysvětlila, že je to Spasitel světa, který z lásky k lidem sestoupil z nebe na zem a zemřel za ně potupnou smrtí, aby je zachránil před věčným zavržením v pekle a otevřel jim bránu do nebe, chlapec zahořel k Ježíši upřímnou láskou. Svému příteli později řekl: „V té chvíli jsem ucítil, jak z boku Ukřižovaného vylétla hořící jiskra a spadla do mého srdce.“

V roce 1604 vstoupil do kláštera ve Vilniusu a obdržel řeholní jméno Josafat. Vilniuský klášter byl v úpadku a prakticky prázdný, takže Josafatovi nezůstalo nic jiného, než se nechat vést Duchem Svatým. A ten jej brzy přivedl ke svatosti.

Bible a morálka

7. 11 2018

Život je zkouška, v níž se rozhoduje o šťastné či nešťastné věčnosti. Největší realitou je smrt. Smyslem života není honba za smyslovými požitky, tím méně stát se jejich otroky. Smyslem života je hledat pravdu, milovat ji, obětovat se za ni a třeba za ni i umírat. Vtělená Pravda je Ježíš Kristus, Jednorozený Boží Syn. My, kteří jsme přijali Pravdu, Ježíše, se stáváme adoptivními (druhorozenými) Božími syny a dcerami. (srov. J 1,12) Bůh chce, abychom zachránili svou duši pro věčnost. (srov. Mk 8,35, J 12,24). Vcházíme-li aktivně do duchovní jednoty s Ježíšem, máme sílu stavět se proti ložisku zla v nás i proti systému lži ve světě a také proti duchu lži, ďáblu. (srov. Jak 4, 4-8) Ježíš je Cesta (J 14,6). Na této cestě nám Bůh dal zákony a přikázání, jejichž zachovávání je spojeno se zapíráním sebe sama a následováním Ježíše. (Mt 16,24)

Odpadlá hierarchie prosazuje v církvi antizákony, antievangelium a ducha světa – aggiornamento. Je to zrada podstaty a cesta do pekla časného i věčného!

Liturgie a liturgický prostor

1. 11. 2018

Na II. vatikánském koncilu byla vytýčena liturgická reforma. Liturgický jazyk – latina – byl zrušen a byl zaveden mateřský jazyk. Kněz se obrátil zády ke svatostánku a tváří k lidu. V mnohých případech byl svatostánek dán do boční kaple. Tím byl narušen biblický model chrámu – velesvatyně, svatyně a místo pro lid. V katolickém chrámu místu přebývání Boha – velesvatyni – odpovídal svatostánek, a místu přinášení obětí knězem oltář v kněžišti. To bylo odděleno od prostoru pro lid mřížkou, ve východní liturgii je dodnes odděleno ikonostasem. Je to z důvodu zdůraznění sakrality tohoto prostoru, kde přebývá Bůh a kde je Bohu přinášena nekrvavá oběť. Před liturgickou reformou byl kněz obrácen tváří ke svatostánku a za ním stál lid. V tomto postoji se mohl lépe soustředit na prožívání tajemství Nejsvětější oběti a rovněž nerušil v soustředěnosti ani druhé, protože neupoutával pozornost na sebe.

V současnosti se doporučuje, aby každá diecéze měla možnost učinit určité liturgické úpravy. Kéž by vedly k prohloubení víry a sakrálnosti, a ne naopak!

Biskupská synoda a list apoštola Petra

31. 10. 2018

František Bergoglio, přestože je heretik, na němž spočívá anathema, a propagátor sodomie, se vehementně prezentuje jako platný nástupce apoštola Petra. To, že nemá Ducha Kristova, ale ducha antikrista, dokazuje svou linií cílevědomého vtělování sodomie do církve a neústupným prosazováním islamizace. Posledním jeho průlomem bylo, že si pečlivě vybral delegáty na biskupskou synodu, aby tak, zatím napůl skrytě, prosadil legalizaci sodomie v církvi.

Biskup z Kamerunu byl šokován, co to vlastně biskupská synoda řeší a vyjádřil otevřené obavy, že když se vrátí s takovým výsledkem domů, 99,9 % jeho diecéze mu bude tlouct na dveře s výhružnou otázkou, co má schválení LGBT na synodě znamenat!?

V postsynodální atmosféře Bergoglio a spolek církevních sodomitů vytvářejí dojem, že se vůbec o homosexualitě nehovořilo. Kard. Marx, který otevřeně prosazuje sňatky homosexuálů v chrámech, do médií bez zardění tvrdí, že o LGBT vůbec nešlo, že to byla synoda pouze o mládeži. Podobný dojem vytváří i biskup Holub: „Schválili jsme dokument o mládeži… Díky Bohu a papeži Františkovi! Jsem nadšen!“ Proč takové nadšení?

Manifest mládeži proti amorálnosti

17. 10. 2018 

1. část – Slovo mládeži, čistý ideál

2. část – Nečistá svázanost a osvobození v Kristu

3. část – Biskupská synoda kope mládeži hrob

1. část – Slovo mládeži, čistý ideál

Církev přestala být solí světu a sloupem pravdy. Postupuje proces sebelikvidace křesťanství, ale i lidstva. Duchovní zlom nastal na II. vatikánském koncilu takzvaným aggiornamentem. Následovala invaze okultismu, východního pohanství spojeného s jógou, orientálními meditacemi a praktikami. Podmínky pro život z víry, v nichž byly formovány předcházející křesťanské generace, byly zničeny. Ideál hrdinství v boji za mravní čistotu padl. Mladá generace je formována čistě konzumně. Není připravovaná předmanželskou čistotou na životní poslání rodinného života, přestože právě ta zabezpečovala stabilitu nastávajícího manželství.

Popularizací nečistoty a odstraněním morálních zákonů se rozšířila nemorálnost. Životní styl se změnil. Křesťanské zásady byly vytlačeny a z vědomí vymizela realita smrti, Božího soudu a věčnosti.

Řehole rovněž zasáhl duch sebezničení. Tzv. úcta k pohanství zlikvidovala misijní ideál spásy duší. Místo toho nastoupila antimisie pohanství na křesťanská území.

Heretiky ani nepozdravujte! Proč?

Každý, kdo se postaví za Ježíše, bude pronásledovaný. Když k tomu dojde, nemáme se tomu divit, vždyť i Ježíš řekl: „Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás…“ (Jn 15,20) Toto si máme uvědomit v boji o spásu duší. Každý z nás má být svědkem Ježíše Krista. Ale i tu je nutné, abychom dodržovali určitá pravidla. Např. jak říká sv. Jan: Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2Jn 9-11) To znamená, že heretiky nemáme ani zdravit. Člověk by si řekl: „Tak přece nemohu jednat!“ A přesto Boží slovo říká jasně: „Ani je nezdravte!“ Proč? Protože jinak ten duch přejde na nás, zvláště pokud budeme poslouchat, co říkají a číst jejich literaturu. Oni totiž nechtějí slyšet pravdu.

Slovo otce patriarchy na Povýšení svatého kříže

 Ve čtvrtém století hledala sv. Helena, matka císaře Konstantina Velikého, v Jeruzalémě na Kalvárii svatý kříž, na němž zemřel náš Spasitel. Když jej našla, nechala vystavět baziliku Božího hrobu, do níž uložila část nalezeného kříže. V ten den byl zaveden svátek Povýšení svatého kříže.

Dnes jsme slyšeli 19. kapitolu evangelia sv. Jana o Ježíšově odsouzení, ukřižování a smrti:

„Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota.“ (Jn 19,14-17)

Sv. Jan tu líčí tragickou událost, které byl na Golgotě sám svědkem. Stál pod křížem, viděl Ježíšovo utrpení a slyšel i Jeho poslední slova. Mezi nimi byla i ta, která Ježíš řekl právě jemu.

Slovo otce patriarchy Eliáše o novém srdci

Hospodin skrze proroka Ezechiela i tobě říká: „Dám vám (ti) nové srdce!“ (Ez 36,26) Bůh slibuje, že tuto duchovní transplantaci učiní On sám. Co máme dělat my? Nic, jenom přijmout. Podepsat „pozitivní revers“ a učinit se naprosto nemohoucím, spoluukřižovaným s Kristem.

Buď jako ten, kdo leží na operačním stole a nechá se operovat lékařem, odborníkem. Není třeba Bohu radit, jak a co má dělat. On sám to učiní a nikdo jiný. Ty Mu jen dovol, aby se tě mohl neviditelně, ale skutečně dotknout.

Zde stojíme před velkým tajemstvím. Rozum se mu vzpírá a chce ho pochopit na základě hmotných představ. Avšak tu je nutné se sklonit a tuto duchovní realitu přijmout vírou. Neposkvrněné nové srdce není hmotný orgán, ale nové duchovní centrum, které můžeme přijmout a otevřít se mu jedině vírou. Je to území, kde už neplatí zákony hříchu, ale zákony Ducha milosti (srov. Ř 8,2). Je jako velvyslanectví jiného státu, jiného království, kde vládne a kraluje Ježíš.

Úkol proroka

Dar proroctví je spojen s prostým způsobem následování Krista. A to může každý z nás.

Tento dar se projevuje u každého jiným způsobem. Bůh jej dává jak charisma. Když podle toho člověk dovede žít a realizovat Boží vůli, stává se prorokem, tzn., že za prorockým slovem stojí a je ochotný pro Krista a pro pravdu obětovat i život.

Jak skončili proroci? Všichni se stali mučedníky, buď krvavými nebo nekrvavými, neboť museli snášet očerňování, pronásledování, zesměšňování… Sám Pán Ježíš řekl farizeům: „Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: ‚Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.“ (Mt 23,30) a na jiném místě: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo…“ (Mt 23,34)

Vyberte jazyk

Hľadať

Slovo života

„Nevíte snad, že když se někomu vydáváte za služebníky, abyste ho poslouchali, pak jste služebníky toho, koho posloucháte, ať už hříchu ke smrti, nebo poslušnosti ke spravedlnosti?“

Ř 6,16 (2. 12 – 16. 12. 2018)